Františka Plamínková (1875-1942)
Františka Plamínková se narodila v Praze 5. února 1875. Po studiích na učitelském ústavu působila jako kantorka na několika místech v jižních Čechách, než získala místo v Praze.
Plamínková byla velice aktivní na poli ženského emancipačního hnutí. Zakládala Ženský klub, který byl důležitý i pro vznik PSPU, angažovala se v aktivitách snažících se o zrušení celibátu učitelek či zavedení volebního práva pro ženy, zastupovala české ženské emancipační hnutí i na mezinárodním poli. Po vzniku republiky vstoupila do Československé strany socialistické (ta v roce 1926 přijala název Československá strana národně socialistická). Členem této strany byl i Edvard Beneš a stejně jako on, i Plamínková patřila mezi přátele rodiny Tomáše Gariguea Masaryka. Od poloviny 20. let až do vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla za tuto stranu senátorkou v československém parlamentě (Národním shromáždění).
Po okupaci českých zemí nacistickým Německem byla sledována gestapem. Poprvé byla zatčena během preventivní zatýkací akce 1.září 1939 (v den vypuknutí 2.světové války), ovšem po několika týdnech byla nakonec propuštěna. Podruhé pak byla zatčena v době po atentátu na Heydricha a 30.června 1942 popravena v Kobylisích.
Mgr Jan Špringl (z chystané publikace ke stému výročí PSPU)
Foto - zdroj: http://www.osobnosti.net/frantiska-plaminkova.htm
Další info: http://www.osops.cz/cz/novinka/222/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ka_Plam%C3%ADnkov%C3%A1
http://www.csns.cz/novinka.php?cln=64
http://www.balustrada.cz/bratrstvo/cislo.phtml?1998=0210_mucednici
Z archivu PSPU: F. F. Plamínková: Za lepšími ideály lidstva,
Nakl.: Společnost F. F. Plamínkové, 1945 (Melantrich):
SENÁTORKA F. F. PLAMÍNKOVÁ 
Z nejtěžších obětí nacistického běsnění smutného roku 1942 je senátorka F. F. Plamínková. Narodila se čtvrt století po Tomáši Garrigue Masarykovi, který byl po celý život vždy první mravní oporou žen za spravedlnost a rovnoprávnost boje, jehož uznanou a uznávanou hlavou byla F. F. Plamínková.
Mladá učitelka, plná zájmu o život veřejný, nemohla zůstati při své vítalitě, při svých schopnostech a při své vůli k činorodé práci stranou na zlomku století, které neslo ve svém osudu dvě světové války a nejhlubší sociální převraty dějin, Jejím cílem bylo, umožniti ženě, které se na počátku století teprve pomalu a váhavé otvíraly dveře středních a vysokých škol, širokou základnu k svobodnému a ušlechtilému rozvoji osobnosti a k pinosti života osobního i pracovního. A tak bylo samozřejmé, že se postavila do boje proti nucenému celibátu.
Z vůle, aby ženy měly své středisko pro vzdělání, pro schůzky, pro vnitřní posilu zakládá v roce 1904 Ženský klub český. Přitom pevně hájí linii spolupráce s muži — ne boj, ale touha, „pracovat s muži a vedle mužů za povznesení lidstva a pro pokrok", to bylo cílem této uvědomělé a už tehdy vedoucí osobnosti ženského hnutí. Hned příštího roku, po bouřlivé manifestační schůzi v Praze spoluzakládá Výbor pro volební právo žen a stojí brzy v jeho čele. Absurdnost, že u nás žena té doby nemá pasivního práva volebního, ale má právo aktivní, vedlo ji k boji za zvolení ženy poslancem. Kolik schůzí, kolik ponocování v čekárnách venkovských nádraží, kolik blátivých cest — ale i kolik radosti ze zápasu, korunovaného výsledkem — volbou první české poslankyně, B. Vikové-Kunětické, v roce 1912! Po prvním státním převratě postavila se F. F. Plamínková okamžitě do služeb republiky.
V roce 1925 došlo k vrcholu politické dráhy F. F. Plamínkové — volba do senátu našla ji vnitřně pině připravenou, sloužiti demokracii a socialismu. Její práce v rozpočtovém výboru, její četné referáty, proslovy, návrhy, interpelace měly vždy svoji průbojnost, pevnost a propracovanou linii.
V té době uvedla v život snad své největší dílo, které bylo láskou jejího srdce — Ženskou národní radu. Na foru mezinárodním stala se F. F. Plamínková volenou místopředsedkyní Mezinárodní ženské rady, Mezinárodní aliance pro volební právo žen, Open Door International, Mezinárodní ligy pro mír a svobodu, předsedkyní Malé ženské dohody. V roce 1931 a 1932 byla delegátkou vlády u Svazu národů. V době, kdy nacismus dočasně ovládal Evropu, zůstala pevná a statečná. Chtěla i v této době udržeti Ženskou národní radu jako skutečnou radu žen ve chvíli, kdy se připozdívá. Do tohoto úsilí zasáhla hromadná zatýkání a popravy tak děsivě krvavého měsíce června 1942. Ve čtvrtek 11. června byla senátorka Plamínková zatčena, převezena na Pankrác, pak do Terezína, odkud podle všech bolestných známek a podle úmrtního listu k popravě do Prahy, kde byla zastřelena v úterý dne 30. června navečer. Naděje, i když sebeskromnější, i když diktované jen srdcem a vůlí a ne rozumem, se rozvrátily smutnou skutečností, že senátorka Plamínková se nám nevrátila. Její spoluvězenkyně vypravují o statečnosti posledních dnů, o tom, jak se s nimi dělila a na ně myslila, o tom, jak vzpomínala své práce, zalitovala, že je jí ještě tolik a ona že už jí nevykoná, zadoufala, že v ní budou pokračovat její spolupracovnice.
F. F. Plamínková byla z těch, kdož svoji dobu spolutvoil, kdož svým životem píší dějiny. Teprve ve chvíli, kdy vidíme souvislost jejího života, vyznání a práce s myšlenkovým prouděním dějinným, kdy ji poznáváme jako jeho spolutvůrkyni, pochopíme vyšší smysl jejího života a pocítíme až závratně jeho zákonitost — až k tragickému, ale i tak heroickému konci.
Nám zbývá nejen bolest, ale i pracovní odkaz.
A tak z vědomí, že bohatství ducha i srdce, tryskající z osobnosti F. F. Plamínkové je nesmírné a že není zdaleka zachyceno a na mladou generaci přeneseno, z vůle, uctíti ji samu, z pracovní i citové touhy, oživiti a zvěčniti její památku v historickém zpracování jejího života a doby, kterou spolutvořila, ustavila se Společnost F. F. Plamínkové. Tato Společnost bude v úzké spolupráci s Radou československých žen hájiti a udržovati odkaz té, která byla a jest první z nás!
